Ložisková komora BA 386 se u nás vyrábí roky. Platná TSI certifikace, stovky tisíc odvedených kusů.
Logika říká: Nesahej na to!
Já to vidím jinak. Ověřený výrobek znamená ověřenou bezpečnost. Neznamená ověřenou efektivitu výroby. To jsou dvě různé věci a připomíná mi to skoro každá kalkulace, na kterou se podívám.
Proto jsme testovali další variantu robotického svařování.
Co nás na tom zajímalo
- Opakovatelnost. Robot vnese stejné teplo do stejného místa v každém kusu.
- Dohledatelnost. Parametry svaru se zaznamenají, ne dopočítají zpětně.
- Předvídatelná deformace, tedy méně rovnání a menší přídavky na obrobení.
Co bylo těžší, než jsme čekali
- Tolerance odlitku. Robot nedorovná to, co svářeč srovná citem.
- Upínání. Většina práce nebyla v programu robota, ale ve fixturách.
- Přístupnost svarů v uzavřené kapse.
Jedna věta, kterou v tomhle oboru říkám nejčastěji: Bezpečnost není proměnná v kalkulaci.
Na železnici je svarový spoj součástí schváleného výrobního postupu. Změna technologie svařování proto není nákupní rozhodnutí, ale kvalifikační proces. Nový postup, nové vzorky, nová dokumentace, nová validace.
Takže úspory hledáme jinde. V přípravě dílu, v upínání, v logistice mezi operacemi, v tom, kolik ruční práce spolkne rovnání a přebrušování. Tam je podle mě prostor cca 10 %, aniž bych se dotkl čehokoli certifikovaného.
Automatizace pro nás není cíl. Je to způsob, jak zůstat konkurenceschopný v zemi, kde už cenou práce nevyhrajeme.
Zajímá mě, jak kvalifikaci nového svařovacího postupu řeší kolegové z jiných regulovaných oborů. Kolik měsíců vám to reálně zabralo?